Dítěte:
http://video.aktualne.cz/dvtv/zivot-po-ztrate-ditete-je-to-hledani-svetla-na-konci-tunelu/r~0e2fc12012c311e6bc7c0025900fea04/Manžela:
První rok vdovy: Stál mě hodně sil, ale cítím se silnější
Čtenářka Zuzana Pokorná ve svém unikátním deníkovém
textu popisuje, jak v Česku vypadá život vdovy
Zuzana Pokorná • Zdroj: Milan Jaroš
17. 8. 2014
| aktualizace 6. 4. 2016 8:32
Úmrtí partnera patří k nejtěžším událostem, jaké
život přináší. A nejen kvůli pocitům bolesti a ztráty. Pozůstalé čeká
i strastiplná pouť po úřadech a firmách, v níž se chvílemi zdá,
že stát se smrtí vůbec nepočítá. Naše čtenářka Zuzana Pokorná jí procházela od
března 2013. A ve svém unikátním deníkovém textu popsala, jak život vdovy
v Česku vypadá. Nyní na něj navázala textem Rok vdovy II, který najdete
v aktuálním Respektu 14/2016. Při této příležitosti odemykáme první
záznam jejího boje se samotou i úřady.
BŘEZEN 2013
Michal odjel
na chalupu. Pár dnů volna chce věnovat práci na zahradě
a opravám domu. Má zrovna narozeniny, chceme mu s dětmi alespoň
telefonicky popřát. Nemůžeme se mu dovolat, je nedostupný. Ze začátku jsem
v klidu, je tam špatný signál a navíc nacházím doma jeho nabíječku
na mobil. Po pár dnech, když už se měl vrátit, zneklidním. Volám
sousedům a prosím je, jestli by za ním nezašli. Teď se nemůžu dovolat
ani jim. Asi za půl hodiny zvoní někdo dole u dveří. Je to jejich
syn. Tuším, že se něco stalo. Michal zemřel. Sousedky ho našly už bez známek
života. Musely rozbít okno, aby se dostaly dovnitř, neozýval se jim. Volají
záchranku a pohřební službu.
Nic nevím,
nechápu. Odjíždím na chalupu. Musím na policii vyzvednout jeho
doklady a na záchrance zprávu o úmrtí. Šok působí jako
anestezie, moc nevnímám realitu. Smutnou zprávu posílám do světa. Nikdo
tomu nevěří, ani já ne. Ovdověla jsem příliš brzy, v necelých
sedmačtyřiceti letech, proti řádu věcí. Čekám na výsledky pitvy
a organizuji poslední rozloučení. Podvědomě přepínám na první
signální a do života mi nečekaně vstupuje nějaká vyšší síla, asi
intuice. Vydrží se mnou po celý rok jako nedocenitelný vnitřní rádce
a stejně nenápadně, skoro přesně po roce zmizí.
Vrátím se
z karu a nechtěně jsem doma jak v květinářství, hodně smutném
květinářství. Nejradši bych všechny kytky hodila do popelnice. Pořád mám
pocit, že se mi to zdá. Nevím, co dělat, vdovou jsem poprvé.
Volám
na patologii v příslušné nemocnici a dozvídám se příčinu smrti.
Akutní slinivkový záchvat. Chci pitevní zprávu, ale nedají mi ji. Může si ji
vyžádat jen praktický lékař. Neznám ho. Prý mi ho řeknou na zdravotní
pojišťovně. Týden sbírám sílu sáhnout na Michalovu peněženku a vyndat
z ní kartičku pojišťovny, abych ji vrátila a také zjistila jméno
lékaře. Nejsem schopná se na jeho věci ani podívat.
Slečna
za přepážkou pojišťovny mi sděluje, že ani jako manželka nemám právo znát
jméno jeho praktika. Prý ochrana osobních údajů. Nechápu. Nikam nechodil, byl
zdravý, jen jsem ho předloni v padesáti nahnala na preventivní
prohlídku. Kam šel, ale nevím, a pitevní zprávu nedostanu. Odkládám věc
na neurčito, mám důležitější věci k řešení. Čekám na úmrtní
list.
DUBEN
Jsem zmatená
a občas tak i jednám. Nevím, co dělat dřív, neorientuji se.
Intuitivně řeším to nejdůležitější.
Nějak začnu.
Jdu zažádat o důchody. Vstupuji do kanceláře a ocitám se
v roce 1980, spíš ještě dřív. Zašlapané lino, polomrtvá voděnka
v plastovém květináči vedle zašedlých PET lahví s odstátou vodou
na zalévání. Ujímá se mě žena v ortopedických pantoflíčkách
a ručně pletené vestě. Celkově zapadá do místního designu. Netušila
jsem, že tohle ještě existuje.
Poprvé
vyndávám úmrtní list, je ještě v původní obálce. Zdá se mi to pořád
všechno jako omyl. Udělá se mi špatně. Ve finále nevím, jestli
z interiéru kanceláře, nebo z faktu, že jsem tady. Empatická
úřednice mi podává sklenici s vodou na zapití prášku. Vyřízení trvá
skoro hodinu. Mám si zavolat. Spěchám do práce, mám toho dneska hodně. Asi
za měsíc volám. Informace po telefonu nesdělujeme, dozvídám se.
Na konci
dubna mi přichází předvolání k notáři. Jsem nervózní, ze všech stran
na mě ze skříně padají kostlivci v podobě větších či menších úvěrů,
které si Michal vzal. Nevím, jestli existuje závěť. V mlžném ránu cestou
do notářské kanceláře, trochu absurdně, potkávám svoji svatební svědkyni.
Dáváme si v přilehlém parku cigaretu. Trochu se uklidním. U notáře se
mě chopí celkem nepříjemná notářská tajemnice. Mám z toho divný pocit,
který jako by předznamenal věci budoucí. První dojem nikdy nezklame.
V dalších dnech shromažďuji a posílám e-mailem všechny potřebné
podklady k dědickému řízení. Ustanovuji opatrovníky pro děti, jsou
nezletilé a já je v dědickém řízení zastupovat nemůžu.
Zuzana Pokorná • Zdroj: Milan Jaroš
KVĚTEN
Dny trávím
na úřadech, před prací, po práci. Pojišťovny, banky, finanční úřad.
Chodím pozdě domů. Čekají na mě dvě bolavé děti a neutěšená
domácnost. Snažím se alespoň uvařit na druhý den. V noci vyřizuji
úřední e-maily. A taky si píšu s přáteli. Na to si čas snažím
najít vždycky, hodně mi to pomáhá.
Jsem unavená
a chodím pozdě spát. Občas už ráno vstanu s plačtivou náladou. Pro
jistotu u sebe nosím Neurol. I když jsem si ho nechala předepsat
poprvé v životě, moc to stejně nepomáhá. Někdy jdu po ulici
a samovolně se mi spustí slzy. Asi nějaká hudba, kterou jsem zaslechla
nebo vůně, kterou jsem ucítila, ve mně asociují vzpomínky.
Odhlašuji
u operátora číslo Michalova mobilního telefonu. Před zrušením čísla si
vyjedu podrobný výpis jeho volání za minulý měsíc. Sbírám sílu se
na něj podívat. Nechci zjistit, že volal o pomoc. Nebyla jsem
s ním... Nevolal, asi to proběhlo velmi rychle. Zjišťuju, že jsem
poslední, komu v životě volal. I v tom smutku mě ten pocit
zahřeje. Doteď jsem nebyla schopná si ho vymazat z adresáře, po téměř
dvaceti letech to ani nejde.
Michalovi
stále chodí normální pošta i doporučené zásilky. Pro jednu z nich jdu
na poštu. Naivně. Ačkoli mám ještě jeho občanku a úmrtní list, poštu
mi nevydají. Absurdní nařízení. Pracovnice za přepážkou mi aspoň řekne,
odkud dopis je, ale nemusela by. Je z pojišťovny. Druhý den tam volám
a popisuji situaci. Nic mi neřeknou, protože si mě po telefonu
nemůžou ověřit. Nechci než vědět, co bylo v dopise, který mu posílali.
Informaci nedostanu. Vzteky položím telefon a rozbrečím se. Někdy
v říjnu mu přijde od inkasní společnosti pohledávka od této
pojišťovny pro nezaplacení pojistného za náklaďák, který Michal používal
pro svou práci. Necítím se povinna platit povinné ručení za něco, co mi
fakticky zatím nepatří a navíc stojí na zahradě, překáží
a chátrá.
Z výpisu
katastru nemovitostí zjišťuji, že si můj muž před mnoha lety, když jsme ještě
nebyli manželé, vzal hypotéku a na naší chalupě je zástavní právo.
Nikdy mi o ní neřekl. Vyrážím do banky, abych zjistila podrobnosti.
Zůstatek úvěru mi říct nemůžou. Je to bankovní tajemství, které jednou zdědím.
Mám prý ale hypotéku dál splácet, abych se nedostala do kategorie neplatičů.
A tak začnu podle instrukcí hypotéku platit.
ČERVEN
Do schránky
přichází korespondenční lístek od vymahačské společnosti
s krátkým vzkazem, ať Michal někam okamžitě zavolá. Volám tam tedy já.
Kupodivu poměrně slušná žena na druhém konci telefonu mi sděluje, že je to
pohledávka od operátora. Číslo jsem zrušila, důsledně jsem si od něj
vyžádala potvrzení o bezdlužnosti a celou věc jsem považovala
za vyřízenou. Dozvídám se však, že dluží něco okolo dvaceti tisíc,
nechápu. Když jí vysvětlím situaci, omlouvá se a tvrdí, že pohledávky
po zemřelých oni nevymáhají, mám si na operátora stěžovat. Volám
operátora.
V prosinci
si vzal dotovaný telefon a nedostál smluvním podmínkám, sdělují mi.
Pracovnici call centra s nepříjemně vysokým hlasem těžko vysvětluji, že to
opravdu nebyla jeho volba, že smlouvu nedodržel. Poslouchá mě, ale neslyší. Mám
pocit, že mluvím s robotem. Zvyšuju hlas, aby se probrala
a pochopila, co se stalo. Myslím, že to stejně nechápe. Posílám znovu
úmrtní list a trávím hodiny e-mailovým ping-pongem s poloautomatem
na druhé straně. Asi po měsíci celá věc utichá. Doufám, že
definitivně.
Měla bych
jet na chalupu. Dva měsíce jsem neměla sílu tam zajet. Tráva bude
do pasu. Beru si vedlejšák. Myslím, že to teď bude nutnost. Každý týden mi
tak přibude jeden večer strávený úklidem našeho domu.
Na konci
měsíce dostávám výměry vdovského a sirotčích důchodů, které začínají
pravidelně chodit. Alespoň nějaká dobrá zpráva.
Dávám si
předsevzetí vymyslet život tak, aby mě zase začal bavit.
ČERVENEC
Začaly
prázdniny a holky odjely na tábor. Normálně jsem tohle období, když
jsme byli v Praze sami bez dětí, milovala. Teď se úplně rozložím. Poprvé
na mě dolehne realita, že jsem sama. Rozhodnu se na prodloužený
víkend odjet na chalupu, abych se nezbláznila. Fyzická práce mi udělá
dobře. Po poradě s psycholožkou se snažím dům nějak refrešnout.
Natírám dveře, louhuju, sekám zahradu. Jsem unavená, ale na duši se mi
udělá líp.
Jedna
z tisíce úřednic, s nimiž se za poslední týdny setkávám, mi
řekne, že bych si měla vyměnit občanku. Jedno ráno proto vyrážím na obecní
úřad. Po půl hodině čekání vychází úředník na chodbu a hlásí, že
spadl systém. O čtrnáct dní později už mám štěstí, systém funguje.
Pracovnice úřadu mě ale pokárá. Měla jsem si průkaz totožnosti vyměnit do čtrnácti
dnů od změny stavu, tedy od úmrtí. Absurdní. Už tak si pro stát
a jiné instituce připadám coby manželka dostatečně nedůvěryhodný partner,
ještě tak chodit na úřady s nějakým zástupným dokladem. Je však
vstřícná, nedá mi výjimečně správní pokutu, hurá. Taky se mě ptá, jestli chci
mít v novém průkazu uvedený stav. Jsem dopředu rozhodnutá, že nechci. To
by ale zřejmě znamenalo, nosit úmrtní list do konce života u sebe.
Volím variantu vdova a stěží zadržuji pláč. Odcházím na chodbu se
uklidnit. Vracím se a čeká mě focení. Fotka bude autentická.
SRPEN
Konečně mám
dovolenou. Těším se, že si odpočinu. Jedeme na chalupu. Když dorazíme,
holky hlásí, že nejde elektřina. Bylo teď období bouřek, tak to asi vyhodilo
hlavní jistič, to se tady na kopci stává běžně. Jdu do rozvodné
skříně, kde nacházím vzkaz od energetických závodů, že nám byla přerušena
dodávka elektřiny z důvodu neplacení. Asi zase jeden
z nedoručitelných doporučených dopisů... Místo vytouženého oddechu sedám
druhý den do auta a jedu do Děčína na rozvodné závody.
Neochotná pracovnice mi nechce říct žádné informace ohledně poskytovatele
elektrické energie, s kterým měl manžel uzavřenou smlouvu. Mám si to
zjistit sama na internetu. Těžko té nešťastnici vysvětluji, že když nám
nejde elektřina, pravděpodobně nám nepůjde ani internet.
Další den
jedu koupit petrolejky a na obecní úřad na veřejný internet.
Množina otevírací doby železářství se v našem ospalém maloměstečku
neprotíná s množinou provozní doby infocentra, sedm až deset. Nejsem
schopná těmto nárokům ve stavu chronické únavy dostát. Petrolejky kupuju,
na web musím další den. Stejně ale zjišťuji, že všechno musím vyřešit až
osobně v Praze. Čtrnáctidenní dovolenou strávíme bez elektřiny. Dny jsou
dlouhé, sporák máme na propan-butan a mobily si chodíme nabíjet
k sousedům. Beru to už stoicky.
Po návratu
je čas zlikvidovat Michalovy věci. Holky si vzal na pár dní děda, nechci
to dělat před nimi. Kamarádka se nabídne, že bude se mnou. Jsem jí víc než
vděčná. Nakupuji víno a černé igelitové pytle. Je to těžší, než jsem si
myslela. Osobní věci jsou nejhorší. Musím si dělat přestávky. Mám to
za sebou, věci jsou ve sklepě. Dopíjíme víno.
ZÁŘÍ
Vrátily jsme
se z prázdnin a začíná školní rok. Samo o sobě zmatek. Děti se
naštěstí iniciativně vrhají do školních nákupů a zařizování.
Po prázdninách se do školy vlastně těší, i když to pochopitelně
nemůžou přiznat.
Docházejí mi
peníze, a tak se znovu vydávám do banky zjistit, jestli musím opravdu
splácet hypotéku. Tentokrát mi řeknou, že nemusím. Stačí až po ukončení
dědického řízení, až bude jasné, kdo závazky převzal. Znovu zkouším zjistit
zůstatek úvěru. Marně. Pracovníci si mě přehazují jako horký brambor
a nakonec potvrzují, že ani jako s jistotou hraničící dědic nemám
právo to vědět. Začínám už si na úřadech připadat jako prašivá
a nesvéprávná. Úřední nařízení a vyhlášky evidentně se smrtí
nepočítají. Já už ale vím, že existuje.
Notář,
kterého mi přidělil stát, se stále neozývá. Doufám, že ví, co dělá. Skoro půl
roku mi připadá dlouho, ale čas mi teď běží jinak. Možná je všechno
v normálu.
ŘÍJEN
Začátkem
října mám něco s modrým pruhem na poště. Doufám, že je to konečně
od notáře. Dostávám obsílku od soudu. Ještě na poště otevírám
obálku. Je to usnesení o odsouhlasení opatrovníků dětí. Ani jsem nevěděla,
že je musí schválit soud, tuhle informaci mi notářská tajemnice neřekla. Aspoň
něco na cestě k vyřízení dědictví. Když si doma dopis ještě jednou
pečlivě přečtu, zjišťuji, že je datován 3. července. Zvláštní.
Jinak ale
po půl roce nastává trochu klid. Zařizuji převody elektřiny a plynu
pražského bytu, inkaso. Všechno jde překvapivě hladce a jednoduše.
S dětmi si naplánuji lékařské kolečko, neměla jsem na rovnátka,
očkování a různé jiné prevence posledních pár měsíců ani pomyšlení.
V pudu
sebezáchovy začínám chodit plavat. Je to teď nejen psychický, ale
i fyzický zápřah. Musím dětem vydržet. Už mají jenom mě. Vzpomínám
na hlavní hrdinku v podání Juliette Binoche, jak v Kieślowského
trilogii Tři barvy: Modrá chodila plavat, aby se vzpamatovala
z rodinné tragédie. Už ji chápu. Mechanické pohyby ve vodě mi dělají
dobře. Za čtyřicet bazénů si toho v sobě hodně proberu a každou
středu odcházím s očistným pocitem.
Zuzana Pokorná • Zdroj: Milan Jaroš
LISTOPAD
Na rozdíl
od většiny lidí mám listopad ráda. Jeho nostalgickou atmosféru, nepříjemné
deště, mlhy a plískanice. Můj muž mi vždycky říkal, že jsem úchyl. Ale
miluju ten pocit celkem bez výčitek svědomí jen tak v teple domova hnít.
A taky mám ráda klid, který nastává. Už se nikam moc nejezdí a ještě
nevypukla předvánoční hektika.
Nějak nám
začala zlobit televize a jde jen jeden komerční program. Víkendy teď
trávíme v Praze, a tak se občas v sobotu odpoledne dívám
na pohádku pro dospělé. Je jedno, jestli je to Rosamunda nebo Inga. Scénář
je víceméně stejný, od prvních minut člověk ví, jak to dopadne, prostě
žádný stres. Obývákem projde starší dcera a ironicky prohodí, že
i „Jarní cena klisen“ je zajímavější než tohle. Jsem ráda, že se jí vrátil
humor. Vím dobře, na jakou šílenost se dívám, ale na existenciální
dramata opravdu nemám.
Někdy
v půlce měsíce mám ve schránce oznámení o uložení zásilky.
Doufám, že je to konečně od notáře. Na poště zjistím, že jsem dostala
naprosto identické usnesení od soudu o opatrovnících jako před
měsícem, s datem 3. července.
Tady něco
nefunguje. Státem mně přidělený soukromý, nečinný notář, státním soudem dvakrát
poslané usnesení s tří- a čtyřměsíčním zpožděním, zablokované účty,
nemožnost nakládat s majetkem, prodat auta. Připadám si bezmocná. Nemůžu
nic dělat ani řešit. Žiju v nejistotě. Stále neznám výši hypotéky
a nevím, jak to bude dál. Jen vím, že splátka je něco okolo osmi tisíc,
ale jak dlouho ji budu splácet, netuším. Nemůžu nic plánovat, nevím, jestli se
třeba nebudeme muset přestěhovat, jestli to finančně utáhnu. Všechno je
otevřené. Jsem permanentně ve stresu, který dopadá i na moje
děti.
PROSINEC
Začal
advent. Nutím se do vánoční atmosféry. Chodím na roráty do sv.
Víta. Brzká ranní meditace v katedrále mě překvapivě nakopne na celý
den. A peču cukroví. To mě vždycky bavilo a baví i teď.
Do noci vykrajuji a mažu linecká kolečka, sladký vzduch zapíjím
hořkým pivem. A odbíhám psát e-maily přátelům. Předvánoční pohoda se
ke mně nakonec na chvíli probojuje.
Rozhodneme
se s dětmi strávit první Vánoce bez Michala stejně jako každý rok –
na chalupě. Dobře nám nebude nikde, tady asi nakonec nejlíp. A chceme
být samy. Nesnesla bych trpné pohledy příbuzných.
Při návratu
z týdenního nákupu naše staré auto při parkování nevydá příliš
optimistický zvuk. Mám pocit, že ho kus zůstalo na chodníku. Objednávám se
do servisu a bojím se, že uprostřed odpolední špičky zůstanu viset
někde na rušné křižovatce. Defétisticky se oddávám osudu, že to nějak
dopadne. Dopadlo. Na chalupu dojedeme a Vánoce proběhnou v rámci
možností. Na silvestra se v kruhu přátel loučíme s tímhle
fucking rokem.
LEDEN 2014
Nový rok
začíná docela hezky. Po delší odmlce obnovujeme rodinné setkání
u tchána, u novoroční kachny. Oběd začíná ve dvanáct nula nula.
Nepochopitelný čas. Dobíháme s dětmi na poslední chvíli. Snídám
moravskou meruňkovici a svět je chvíli veselejší.
Viktorka
odjíždí na lyžák bez sněhu a Žofka ke známým do teplé
Austrálie, na terapeutické prázdniny. Vezu ji na letiště. Moje
patnáctiletá holčička letí poprvé, sama a hned na druhý konec světa.
Najednou si uvědomuji, jak za ten poslední rok vyspěla. Nevím, jestli je
to přirozeně věkem, nebo okolnostmi. Vyřídíme formality a máme ještě asi
hodinu času. Strávíme ho příjemným povídáním. Blíží se čas odletu, předávám ji
pozemní letušce. Radši odcházím z letištní haly, srdce mám v krku,
i když vím, že to zvládne. Po Michalovi má povahu krizového manažera.
Na parkovišti se rozbrečím. Asi dojetím. Možná taky z pocitu, že se
o tu starost, ale i radost, že se jí po čtyřech letech splnil
sen, nemám s kým podělit.
Nechávám
mlčícímu notáři čas, aby se vzpamatoval z Vánoc. V půlce ledna se
pochlapím a píšu tajemnici e-mail, na čem vázne dědické řízení.
Čtrnáct dní žádná odpověď. Otočím e-mail znovu. Odpovídá za tři dny.
V další korespondenci dávám do kopie přímo notáře, odpověď přijde
do hodiny. Píše mi, že dal přednost jiným případům. Taky mi píše, že můj
spis leží na opatrovnickém soudu. Mám pocit, že jsou to věty vylučovací.
Buď anebo. A obojí je špatně.
Rok vdovy II
Deník ženy, které do života vstoupila nečekaná událost
ZUZANA POKORNÁ
/ FOTO MILAN JAROŠ
Pozdní jaro 2014. rok poté
Vracím
se z rodinné oslavy jedenapadesátých narozenin svého oblíbeného švagra. Kulaté padesátiny
nějak nestihl oslavit. V ruce držím výhru z tomboly. I přes lehkou
ovíněnost a ve společnosti stejně postižených hostů se ve vlaku trochu stydím. Jejich
úlovky se alespoň dají skrýt. Můj ne. Vyhrála jsem hlavní cenu. LP Marcely Holanové
z roku 1983. Poslední dobou mám pocit, jako bych se stěhovala. Z jednoho života
do jiného. Mám nutkavou potřebu všude uklízet. Uklízím si v duši, .v životě, doma.
Vyhazuji nepotřebné věci, pocity a v nové realitě nefunkční vztahy. Na chalupě
jsem už uklidila sklep, vyklidila konírnu a jednu stodolu. Teď mě ještě čeká
stodola se dřevem. Michal tu měl pracovní stůl. Asi jsem tu dlouho nebyla. Možná
jsem se tomu místu spíš podvědomě vyhýbala. Leží tu nedodělané sedátko, které jsem
po něm chtěla, papír s poznámkami a odloženou tužkou. Trochu mě to rozhodí. Začnu
třídit dřevo, do banánovek dávám odřezky a třísky na zátop, zametám. Asi trochu
nesmyslně přerovnávám prkna a polena z místa na místo. Tiše a sama si při tom
poplakávám. Nejsem schopná odtud odejít, jako bych byla v transu. Nevnímám čas.
Když konečně vyjdu, holky s neteří, které sedí na zahradě, se mě ironicky ptají,
jestli se dají sedm hodin zametat piliny. Dají.
Začínám
chodit na terapie. Mám prý zdravé mechanismy, jak sama sobě pomoci, dozvídám se
na prvním sezení. Ale na některé moje otázky ani terapeutka nezná odpověď.
Zkušenost smrti bližního je nepřenosná. I když je mi zrovna líp, terapie má svůj
efekt. Potvrzuji si, že moje stavy a pocity lítosti, vzteku, naštvání a bezmoci
jsou úplně normální. Uklidní mě to. Učím se natahovat pastičky na myši, namontovat
propanbutanovou bombu a vrtat.
Léto 2014
Konečně,
téměř po šestnácti měsících od Michalova úmrtí, dostávám usnesení o první části
dědictví. Čekám, až nabude právní moci. Dávám si časovou rezervu a vyrážím k notáři
pro razítko "nabylo právní moci". Ani po víc než měsíci od data mého
převzetí na poště neměl notář čas právní moc v mém spisu vyznačit. Říká, abych
přišla druhý den. Nemám čas. Přijdu jindy. Půl hodiny před koncem úředních hodin
už tam ale není nikdo, kdo by mi razítko do usnesení dal.]e léto, mám naplánovanou
dovolenou, a tak na týden odjedu. Jdu tam potřetí. Nejsem na audienci u notáře
objednaná. Rezignovaně se začnu objednávat na druhý den. Notářské tajemnici už
je to ale naštěstí asi trapné, a tak mi razítko do usnesení nakonec dá. Volám
na opatrovnické oddělení příslušného soudu a chci zjistit, v jaké fázi je ta část
dědictví, která se týká dětí, a musí ji proto schválit soud. Můj spis ale nemůžou
najít. Chci tedy po notářské kanceláři datum a potvrzení o odeslání na příslušný
soud. Nedostanu ho, můj spis totiž leží v prosklené socialistické skříňce,
stále u notáře.
Letní
čas plyne. Tábor, horké letní večery ve městě, dovolená na chalupě. Učím se natahovat
pastičky na myši, namontovat propanbutanovou bombu, vrtat vrtačkou. Ze všeho mám
tak trochu panickou hrůzu. Z myší, výbuchu, z toho, že navrtám vodu nebo elektřinu.
Kupuji dřevo na zimu. Mám radost, jako bych si dřív koupila novou kabelku nebo boty.
Pod tlakem nedořešených dědických věcí začínám špatně spát. Jedno ráno se tak
probudím po indiánském spánku. Bdění, spánek. Spánek, bdění, jak indiánský běh.
Uvědomím si, že se mi zdálo o Michalovi. Žil a ve snu jsem řešila, jak zrušit pohřeb
a všechny ty administrativní úkony, které jsem za poslední rok a půl musela
absolvovat. Trochu jsem mu vyčítala, proč mi neřekl, že neumřel. Na konci léta máme
tradiční setkání s kamarádkami na venkově. Holky jsou na něm po dlouhé době všechny
se svými partnery. Zažívám nepopsatelný a nesdělitelný pocit méněcennosti, že jsem
tu sama. Po návratu z víkendu se někam úplně propadnu. Naštěstí s tím už umím pracovat.
Vím, že to zase přejde. Tentokrát však propad trvá překvapivě dlouho. Alespoň
že moje stavy už nejsou jako záznam seizmografu. Propady jsou mělčí a amplituda
sinusoidy se prodlužuje. Možná se jednou přiblíží k přímce.
Podzim 2014
Nic
mě nebaví. Žiju mechanicky. Jsem vnitřně hodně s Michalem. Přemýšlím, jak by některé
situace řešil, v klidu a s nadhledem. Chci tomu dostát. Nechtěl by, abych byla
plačka. Po dlouhé době ale zase cítím nespravedlnost, proč zrovna on nevidí holky
dospívat. Konečně by si byli partnery. Přistihnu se, že snad poprvé v životě něco
někomu závidím. Jsou to spokojené rodinky na procházkách s dětmi. Žofka nastupuje
na nový gympl. Všechno ji baví, do školy se těší, ráno ráda vstává. A začíná chodit
do tanečních. Viditelně ožila. Mám o jednu starost míň. Ale táta jí chybí pořád,
někdy až hmatatelně cítím, jak by mu všechno chtěla vyprávět. Tajně si prohlíží
alba. Viktorka se stává mluvčí třídy. Ve skrytu duše doufám, že nutností vyjednávat
mezi třídou a vedením se její tvrdohlavá, pubertálně zpupná, rebelská povaha obrousí.
Často zapomínám, že za fasádou Facebooku, líčidel a puberty stále žije moje milované
dítě, které přemýšlí o atomech, nekonečnosti vesmíru a posmrtném životě. Jenom
je teď, snad jen dočasně, out of office. Je mi pak líto, že na ni bývám nepříjemná.
Jedno ráno proběhne v kuchyni zásadní debata. Dcerky řeší vlasy. Jedna si stěžuje,
že jí pracně vyžehlené prameny vlasů vydrží rovné jen k nejbližšímu semaforu a pak
se zkroutí, zatímco pečlivě nakulmovaná lokna té druhé je u semaforu už naopak narovnaná.
Život je boj.
Ve
schránce leží oznámení, že mám něco na poště. Je to od soudu. S překvapením zjišťuji,
že uprostřed probíhajícího dědického řízení soud nečekaně změnil opatrovníky mých
dětí. Stala s jím Městská část Praha 6. Bez jakékoli personifikace, bez jména. Když
si celou věc večer probírám v bazénu, představuji si, jak děti u soudu zastupuje
ta budova, co stojí za rohem. Málem se s lehce hysterickým smíchem utopím. Druhý,
den píšu odvolání na soud, kopii městské části, e-mail notáři. Začíná to být tragédie.
Nebo komedie. Nevím. Dvě ambivalentní slova, která k sobě překvapivě pasují. Stejně
jako moje pocity jsou - ambivalentní. Někdy si říkám, že je to před týdnem, co jsme
s Michalem něco řešili, jindy mám pocit, že tu s námi snad nikdy nebyl. Zapomínám
jeho hlas. Kupuji si nové plavecké brejličky. Za rok už jsem přeplavala La Manche
a teď se vracím zpátky ... Cestou z plavání přicházím ke stanici. Tramvaj stojí.
Za chvíli přijíždí sanitka. Někdo leží v kolejišti. Najednou si uvědomím, že se
celá klepu a brečím. Smrt je ještě ve mně a teď příliš blízko mě. Absurdně volám
dětem, jestli jsou v pořádku, i když už asi dávno spí.
Zima 2014
Po
dlouhé době napadl sníh. Ve městě je zvláštní a nečekané ticho. Holky odjely na
skautský podnik, nadílku. Dolehne na mě osamění. Mám nostalgickou náladu, kterou
trochu sebelítostivě podpořím hudbou. Asi poprvé od doby, co jsme samy, mám potřebu
si prohlížet rodinné fotky, i když je to sebetrýzeň. Vzpomínám. Chybějí mi společné
zážitky, život. Chybí mi bezpečí vztahu, ukotvení. Objetí. Druhý den se raději
dobrovolně vrhám do davů mezi regály. Jedné holčičce sháním kuši, k narozeninám
si přála luk, příští rok mě zřejmě čeká brnění. Druhá se mi teď jeví paradoxně o
hodně normálnější. Chce jen oblečení a elektroniku. Jezdím autem, kterému před pár
dny prošla technická, skoro nebrzdí. Musíme ale ještě dojet na chalupu na Vánoce,
už jsem si objednala auto nové. Uvědomuji si svou nezodpovědnost. Jsou to ale
přesně ty situace, kdy cítím hranice své ženskosti a nechuti zabývat se mužskými
věcmi. V takových chvílích se snažím utěšit tím, že Michal je anděl, který letí
s námi a podrží nás a dojedeme. Vánoční prázdniny plynou bez pořádné zimy a sněhu,
a tak lenošíme. Snažím se alespoň trochu narušit režim - spánek, jídlo, společenská
hra, jídlo, kniha, jídlo. Chci vytáhnout znuděné pubertální děti na procházku. Nevím,
jak na ně. Po dlouhém dohadování je školometsky motivuju soutěží o nejlepší fotku
zimní přírody. Na to kupodivu skočí. Neujdeme ani sto metrů za vesnici a na rovné
cestě, na zřejmě jediné zamrzlé louži v okrese uklouznu a spadnu. Holky vybuchnou
smíchy. Smíchy a bolestí nejsem schopná asi čtvrt hodiny vstát. Hodinová výprava,
tři minuty akce, v podstatě odpolední groteska. Dopajdám domů. Druhý den čekám na
odvoz do nemocnice. Trpělivě čekám několik hodin na "Emergency". Slovo
ambulance tu nevidím. Amerika. Naproti mně sedí na vozíčku starší paní. Vypadá
opuštěně, asi žije sama, dovezl ji sem saniťák. Když zavolají její jméno, nejistě,
posmutněle a trochu, jako by se styděla, se rozhlíží kolem sebe. Neví, jak se do
ordinace dostat. Když ji volají podruhé a nikdo se jí v plné čekárně neujme, zvednu
se a snažím se ji dotlačit do ordinace. Pak naši tragikomickou dvojku někdo vysvobodí.
Skončím s nechodící sádrou. Volám si taxi a odjíždím do opuštěného bytu v Praze.
Děti zůstaly na chalupě. Noha bolí, s berlemi jsem nemohoucí, neodnesu si ani
hrnek s kávou. Jsem sama, to je realita. Vrátím se na chalupu a s pochroumanou
nohou přivítáme nový rok. Nemám předsevzetí, nemám velké plány, nemám vlastně žádné
plány. Jen důvěru, že bude líp.
Nový rok 2015
Už
dávno nevěřím na "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Přesto začátek s
nohou v sádře vnímám trochu těžkopádně. Dědické řízení nebere konce a neustále
mi zpřítomňuje Michala. Permanentní sypání soli do rány. Nechávám ekologicky zlikvidovat
naše auto. Jsem ve stavu chronické, hlavně psychické únavy. Chod domácnosti je kvůli
noze v nouzovém režimu. Všechny tři postupně onemocníme. Po kotníku následuje chřipka,
trojboj zakončí žaludeční viróza. Viktorce je už líp, tak se o nás stará. Je
statečná.
Po
delší pauze se scházím s kamarádkami, klasicky odložené srazy z před Vánoc. Máme
mezi sebou nepsanou soutěž – kdo má bláznivější příbuzné. Skoro pořád vedu, zvlášť
po Vánocích. Jednou dostal MIichal pod stromeček tři použitá dřevěná ramínka neforemně
zabalená do papíru se starým potiskem OD Kotva. S nadhledem sobě vlastním to okomentoval
slovy, že ramínka se vždycky hodí. Měl můj obdiv. Toho jsem já při pohledu na dvě
krabičky dívčích silonek v barvě protézy nebyla schopná. Začínám víc přemýšlet o
tempu, v němž žiju. Něco se musí změnit. Nemůžu pracovat šestnáct hodin denně. Rozhodnu
se alespoň částečně vrátit k vystudovanému oboru, k textilu.
Již
uběhlo skoro pět měsíců, co jsem psala odvolání ohledně změny opatrovníků, a nic
se neděje. Volám tedy na soud. Můj spis nemůžou najít. Je prý vzhledem k odvolání
na soudu vyšší instance. Volám na městský soud. Slušná a vstřícná úřednice mi řekne,
že spis už v prosinci vraceli zpět na obvodní soud. A že rozhodli v logice
věci, tedy vyhověli mému odvolání. Zastali se mě! Celé se mi to zdá být podezřelé.
Rozhodnu se objednat na nahlížení do spisu, i když nevím, co tam zjistím. Jedno
ráno tak vyrazím do justičního paláce. Spisovna je liduprázdná. Obtloustlá žena
neurčitého věku s odbarvenými vlasy ve skřipci a ve flísové vestě po mně chce číslo
spisu. Hledám ho. Pak si uvědomím, že jsem asi před týdnem desky s pozůstalostí
skoro po dvou letech vyndala z kabelky. Uznávám, že je to moje chyba, ale nabízím
rodná čísla. Stejně všechno hledají podle rodných čísel. Je neoblomná. Já ale
taky. Svůj spis totiž vidím na stolku vedle ní. Nakonec mi spis vydá. Netvoří se
za mnou fronta, není tady po ránu stále nikdo, přesto dostanu vyčiněno, že zdržuju.
Hm, adept na definitivu.
Je
březen, dva roky poté, a Michala jsem stále neuložila. Pořád si říkám, že to
udělám, až bude ukončené dědické řízení. A pak jdu na terapii a terapeutka se mě
na to zeptá, jako by tušila, co okolo druhého výročí řeším. Nevím, jak dlouho, ale
určitě minuty jí nejsem schopna odpovědět. Mlčíme obě. Zajíkám se tichými slzami.
Jsem to já, kdo se ocitl v roli Chárona, který má Michala převézt na druhý břeh,
dozvídám se po chvíli. Celé mi to dojde. Nejsem toho aktu ještě schopná. Nejsem
s tím smířená, ještě ho nechci opustit. Když mi terapeutka řekne, že jedni rodiče
byli schopni své dítě uložit až po čtrnácti letech, trochu se uklidním. Mám to udělat,
až budu cítit, že nastal čas. A mám si vymyslet rituál. Překvapivě mě hned něco
napadne. V duchu začnu plánovat detaily a uvědomím si, že jsem se tím možná dala
na cestu to udělat. Symbolicky pojedeme někam po vodě. Z jednoho břehu na druhý
Bude to Máchovo jezero. Sem jsme jezdívali na víkendy, když jsme si spolu začali,
tady jsme děti naučili bruslit. Představuji si, jak si vezmu černé šaty a slamák
s černou stuhou a sama s ním vyrazím na kánoi, děti pojedou spolu na jiné lodi za
mnou a možná i kamarádi jako doprovod. Bude to akt, který si budu chtít připomínat.
Ne Dušičky, ne den úmrtí, ale čas plavby na druhý břeh... Konečně mám termín soudu.
Tchán, který je jedním z opatrovníků, vážně onemocněl. K soudu už bohužel nedojde.
Začínám propadat panice, že je dědictví zase ohroženo. Na poslední chvíli běží Žofka
do podatelny dát žádost o rozhodnutí v nepřítomnosti. Podaří se. Chci být na jednání
včas, přicházím víc než půl hodiny předem. Čekání mě ale spíš zneklidní. Přestože
mám v sobě prášek na uklidnění, při čtení spisu a hlavně Michalova data narození
a data úmrtí se v soudní síni rozbrečím. Chci si pro jistotu zapít ještě jednu
pilulku. Soudkyně mě okřikne. Elementární empatie nula. Za ohrádkou si připadám
jako zloděj. Jsem žalovaná strana. I když je dohoda o dědictví dětí schválená, žádná
úleva nenastává. Odcházím s pocitem viny za všechno ...
Začíná školní rok. Co děti chodí do školy, podřizuju
se pocitově víc školnímu než kalendářnímu roku. I velký úklid dělám v září, ne
před Vánoci. Letos to vnímám trochu jako Nový rok l. září. Západ přichází, když
ho nečekáš. Cikánské přísloví, které mám léta v hlavě a které je tak pravdivé. Věci
se začínají dávat do pohybu. Měnit a uzavírat se. Nastupuju do nové, pracovně, ale
hlavně lidsky lepší práce. Těším se tam. Začínám se věnovat textilu. Připravuju
webové stránky. V noci tak odplouvám do svých vod. Přemýšlím, píšu, tvořím. Po letech
dávám dohromady tkalcovnu. Jako daň za pomoc v dílně si od dětí vyslechnu mnoho
jízlivých poznámek na téma ruční tkalcovský stav versus 2l. století. Satisfakcí
je mi prvních pět přihlášených kurzistů. Po dvou a půl roku dostávám usnesení o
druhé, poslední části dědictví. Jdu si pro nabytí právní moci. Tajemnice notářské
kanceláře si ode mě bere usnesení, zavře se v kanceláři. Čekám asi čtvrt hodiny
na chodbě. Chci ještě zaplatit notářské poplatky. Desetitisíce si začneme předávat
zase na chodbě. Asi se jí peníze vestoje špatně počítají nebo jí to dojde a pozve
mě dál. Ten samý den mám ve schránce oznámení z katastru. Okamžik, na který jsem
tak dlouho čekala a slibovala si za něj bednu šampaňského.
Už
na něj nemám chuť.
Epilog
I
Začalo
třetí dějství, třetí rok. Podávám stížnost na notářskou komoru, píšu dopis předsedovi
obvodního soudu, zvažuji žalobu na stát o odškodnění za újmu za zpackané dědické
řízení, které trvalo bezdůvodně téměř dva a půl roku. S nejistým výsledkem, ale
pro svoji duševní hygienu vím, že to musím udělat.
Epilog
II
Po
životním zemětřesení a kvůli tomu předčasné krizi identity středního věku se vracím
domů k dětem, sama k sobě, do života. Sklenice začíná být poloplná a v tunelu je
občas vidět světlo. Pomalu se mi vrací vnitřní klid. Ale pořád nechápu, proč se
to stalo. Proč zrovna nám ... Nestala jsem se lepším člověkem, ani se mi nesrovnaly
hodnoty. Jen jsem hodnotově zestárla. Taky jsem zjistila, že smrt je součástí života,
stejně jako černá je osmá barva duhy. A přestala jsem se jí bát. Už vím, že život
jde nějak dál. Jedno zimní odpoledne mi blikne v práci e-mail. Je z velkého
nakladatelství. Jestli bych nenapsala knihu. Vzpomenu si na protrpěné hodiny slohu.
V duchu se pousměju. Pak jednou napíšu synopsi. Mám i pracovní název. Hledám jiný
vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat